U soudu a se štěstím na té „správné“ straně

V předchozím příspěvku jsem psal o chybném rozhodnutí vedení města převést kavárnu Radhošť v roce 2009 pod správu příspěvkové organizace. V té době už jsem měl poměrně dost zkušeností s „podnikáním“ v restauraci Národního domu. I tu se časem podařilo pronajmout soukromému subjektu, ale než se tak stalo, tak jsem tam prožil pár nepříjemných chvilek, o kterých se mi ještě někdy v černých nocích zdává. Jeden „detektivní“ příběh přidávám…

Tento zapeklitý případ začal docela nevinně. Jednou v únoru v roce 2005 za mnou přišla paní účetní Barbara a řekla mi, že jí chybí v restauraci za stravenky Národního domu cca  60 000,- Kč (příspěvková organizace Národní dům Frýdek-Místek vydávala vlastní stravenky s nižší cenou pro důchodce, pro závodní stravování a pro strávníky mimo příspěvkovou organizaci). Že všechno má proúčtované, vše sedí, ale v pokladně jí chybí právě tato částka. A že si to neumí nijak vysvětlit. Nejdříve jsem toto sdělení bagatelizoval, že se v tak přísně vedené a předpisy sešněrované organizaci nemůže jen tak něco ztratit, ale postupně jsem si začal uvědomovat vážnost situace. Dokážete si to představit? Já jsem to hned viděl, jak nelogicky vysvětluji na radnici, že nevím, kde mi zmizelo  60 000,- Kč, následují posměšky a poukazování na nekompetentnost samozřejmě s vyhazovem a následnou soudní tahanicí, kde bych měl jen malou šanci výše uvedenou částku nezaplatit.

Chvíli jsme s paní účetní jen tak seděli a vymýšleli nejfantastičtější možnosti úniku peněz, ale na nic jsme nepřišli. Krádež? To by nemohlo být proúčtované. Účetní chyba? To by nechyběly peníze. Nikdy nebudu moci být dost vděčný paní Barbaře za její až neuvěřitelný postřeh. Po delším mlčení, kdy už jsme nebyli schopni nic vymyslet, přišla s následující poznámkou:“ Víte pane řediteli, strávila jsem nad tím účtováním mnoho hodin, a když jsem se až do omrzení dívala na ty stravenky, tak se mi najednou zdálo, že některé z nich jsou maličko jiné než ty ostatní. Podívejte se na to…“ a vytáhla šanon se stravenkami. „Naše“ stravenky byly tisknuty v Richtrově tiskárně, a byly z druhé strany opatřeny razítkem příspěvkové organizace. No a při bližším a velice pečlivém ohledání více vyúčtovaných stravenek, si opravdu bystrý pozorovatel mohl všimnout, že u některých má jedno písmenko „a“ na jedné stravence snad o desetinu milimetru odklon, což na jiných stravenkách není. Po pečlivém probrání několika tisíc stravenek nakonec napočítala paní účetní přesný počet „podezřelých“ stravenek. Šlo o 279 stravenek pro důchodce, 445 stravenek pro strávníky mimo příspěvkovou organizaci a 639 stravenek pro závodní stravování.  V penězích to činilo celkem 57 615 ,- Kč.

Po sdělení o falšování mi spadl jeden kámen ze srdce, ale zůstaly tam další. Jsou ty stravenky opravdu falešné, a kdo je dal do oběhu? Byla dokonale vytisknuty, se správným perforováním a s razítkem organizace na rubu, tak jen to „a“ a snad téměř nepozorovatelně také část tisku byla „jiná“. Tehdy jsme pronajímali část provozní budovy tiskárně a tak jsme se hned s jejím majitelem poradili. Ten nám potvrdil, že jde o dva druhy stravenek. No ale byli jsme pořád na začátku.

Na pomoc nám však přišel další unikátní postřeh, tentokrát z našeho „ekonomického oddělení“. Účetní si vzpomněly, že před několika měsíci byl u nich jeden mladý tiskař, kterého znají, a ten se jich zdánlivě logicky ptal, kde si Národní dům nechává tisknout a perforovat vydávané stravenky. Na tehdy banální a nijak podezřelou otázku prostě jednoduše odpověděly. Až teď se jim vynořila možná souvislost. Toho tiskaře totiž vztahově spojily s hlavní servírkou. A celý řetězec se zdánlivě uzavřel. Možný postup se nabízel – tiskař nechal natisknout falešné stravenky, předal je servírce, ta se asi „podělila“ s druhou, následně si servírky každý den vyměnily několik falešných stravenek za hotové peníze z tržby, a tržbu s pravými i falešnými stravenkami odevzdaly. Vše účetně sedělo, chybělo jediné – peníze v organizaci.

Začali jsme jednat.  Nejdříve jsme samozřejmě šli za servírkami restaurace, zdali o tom něco neví, obě nám potvrdily, že o ničem neví, jen ta hlavní se zmínila o vyšším počtu nějakých nových „neznámých“ strávníků. Následný den jsme kontrolovali stravenky hned po skončení směny – a hle – v tržbě se objevila jediná falešná stravenka (asi zapomenutá), jinak jako by utnulo. Předtím každý den několik až desítek, nyní nic (a pak už pořád nic).  Podezření zesílilo – škůdce je pravděpodobně v našich řadách! Takže teď už jsme šli přímo k věci. Pozvali jsme si hlavní servírku a sdělili jí naše podezření, že se na distribuci falešných stravenek podílí. Byl jsem rozhovoru přítomen, servírka se bránila před svou kolegyní účetní asi následujícími slovy:“ Jak si to o mě vůbec můžeš myslet, že bych něco takového udělala?“ Odmítla veškeré podezření a znovu se odvolávala na nějaké nové cizí strávníky. Museli jsme dále postupovat rychle. Obě servírky jsme v březnu 2005 oslovili dopisem s vyjádřením sumy falešných stravenek a jejich peněžní hodnoty na jejich směnách a žádali jsme o zaplacení škody. Obě to odmítly s tím, ať to dáme na prošetření policii. Tak jsme to hned vzápětí udělali.

Po nějaké době přišel za mnou nenápadný chlapík, vytáhl služební průkaz policie a už jsem myslel, že si mě odvede – ale naštěstí, jen mě informoval o našem podání a že probíhá šetření. Nechal si vysvětlit naše podezření a naše dedukce a zase klidně odešel. Ubíhaly týdny a následně i nějaký ten měsíc a už jsem se začal obávat, že tu škodu za ty stravenky nakonec přece jen zaplatím, ale vše se během chvilky změnilo. Z ničeho nic za mnou přišel mladý tiskař (ten, kterého označily naše účetní za možnou „spojku“) a řekl mi, že by se chtěl omluvit. Nechápal jsem zpočátku za co, ale hned následující větou přiznal, že na objednávku hlavní servírky vytiskl za malou úplatu falešné stravenky a předal jí je. Omluvu jsem se značným ulehčením přijal, protože až v této chvíli jsem si opravdu oddechl. Pak jsem se teprve dozvěděl, že policie udělala přece jen dobrou práci a po domovních prohlídkách při výslechu tiskaře zřejmě „přesvědčili“, aby vyšel s pravdou ven.

Koncem roku následovalo soudní řízení, ve kterém jsem za organizaci vystupoval jako svědek. Obžalovaná byla hlavní servírka a mladý tiskař. Ani u soudu pokud vím, servírka vinu nepřiznala, ale souhlasila s uhrazením dlužné částky. S tím jsme souhlasili i my za organizaci, takže dlužná částka byla zaplacena a paní servírka zřejmě nakonec nedostala ani podmínku. Je to trochu nespravedlivé, mohla uvést nevinné lidi do průseru, zorganizovala podvod, lhala, a kdyby jí to prošlo, tak by získala značnou finanční částku. A nakonec vyvázla bez většího trestu, jen vrátila to, na co neměla nárok. A úplně na závěr – psal jsem, že stravenky byly zezadu opatřeny razítkem Národního domu. Razítka mají čísla, takže nebyl problém zjistit, že stravenky byly orazítkovány na recepci. Všichni recepční popřeli, že by s tím měli něco do činění. A tak tam se stopa ztratila. Až po letech jsem narazil na možnou indicii – jeden recepční byl údajně kdysi v důvěrnějším vztahu s hlavní servírkou. Takže zřejmě „cherchez la femme“ v plné parádě!

Z. Stolař, FraM

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *