Hlasování na valných hromadách městských společností – strach radních z trestního postihu vyústil do standardního hlasovacího postupu?

Co je to valná hromada obchodní společnosti?  Valná hromada je označení nejvyššího orgánu obchodní společnosti, který dělá nejdůležitější rozhodnutí. Většinou v ní zasedají vlastníci společnosti. V obchodních společnostech ve vlastnictví města či obce zastupuje vlastníka rada města či obce. Městská rada ve Frýdku-Místku zastupuje vlastníka (město Frýdek-Místek) u obchodních společností DISTEP, a.s., TS, a.s., Frýdecká skládka a.s., Sportplex Frýdek-Místek s.r.o. a Dopravní podnik Frýdek-Místek s.r.o.

Měl jsem možnost nahlédnout do některých zápisů z valných hromad v letech 2015 až 2017 výše uvedených obchodních společností. Bez příloh k zápisům jde o poměrně nudné čtení, ale něco přece jen tam může případné zájemce o tyto dokumenty překvapit. Je to především hlasování. V normální době a při normálním způsobu projevu, se dospělý člověk v důležité funkci za svůj názor nestydí, dá jej najevo a přihlásí se k němu. Ne tak při hlasování „naší“ rady magistrátního města – většinou bylo přítomno 8 členů ve složení ČSSD – 5 členů, Naše město FM – 3 členové (později přibyli další členové z KDU-ČSL a ANO).  

Rada magistrátního města Frýdku-Místku se zřejmě v posledních letech důsledně drží hesla – „nikdy nás nedostanou“ pravděpodobně po zkušenostech s prodejem „nezasíťovaných“ pozemků na ulici Horní, kde celá rada hlasovala pro prodej za směšně nízké částky a celá rada je nyní trestně stíhána. Hlasování na radě je zřejmě nyní proto přísně organizováno stylem – vždy se musí jeden zdržet nebo být proti. A ten jeden tam nesmí být jmenovitě uveden. Proč?

Je to jednoduché. Zřejmě mnohdy mohou radní rozhodovat mimo mez zákona a tak se bojí případného postihu. Proto se vždy jeden člen rady zdrží hlasování nebo je proti navrhovanému usnesení a jeho jméno nesmí být zaprotokolováno, čili nesmí přitom využít článku 4 odstavce 3 Jednacího řádu Rady města Frýdku-Místku, ve které je uvedeno, že člen RM má právo na zaprotokolování svého odchylného stanoviska, jestliže o to požádá.

 Pak stačí, aby při případném vyšetřování či trestním stíhání radní řekli, že si nepamatují, jak kdo hlasoval a je vymalováno. Všichni členové rady pak mohou s úspěchem tvrdit, že právě oni se zdrželi hlasování a jsou tedy nepostižitelní. (Jak prosté milý Watsone! J). A tento postup je doveden až do úplné trapnosti. Asi lze těžko předpokládat, že za to, že je zvolena například zapisovatelem a sčitatelem jedna osoba, že by za to mohl být nějaký trestní postih. A vidíte i v tomto případě se někdo z rady organizovaně zdrží hlasování (buďme přesní, z 18 valných hromad, se u dvou stalo, že pro zapisovatele a ověřovatele hlasovali všichni J). Přitom v zápisech z valných hromad obtížně najdete bod, o kterém by se dalo předpokládat, že je kontroverzní či napadnutelný.

Ale dále se už jednalo ve schématu – vždy se jeden musí zdržet hlasování. Někdy se ale něco zkazilo a naši radní se nestačili dopočítat. Na jedné valné hromadě hlasovali u dvou bodů z osmi radních 7 pro a 1 se hlasování zdržel a dvakrát u jiných bodů těch osm hlasovalo tak, že 7 radních bylo pro usnesení a nikdo nebyl proti, ani se nikdo nezdržel, ani nikdo neodešel ani nebylo zaprotokolováno, že někdo nehlasoval. Prostě je jeden hlas nezvěstný. Podobný scénář se opakuje ještě u dvou dalších valných hromad (8 přítomných radních) a to v poměru 5x 7:1 a 1x 7:0 a u té druhé 9x 7:1 a dvakrát 7:0 a opětovně nikdo neodešel, nikdo nebyl označen, že nehlasoval. Co se stalo? Že by se jeden radní nepozorovaně vypařil? No ale je to hlasování potom platné? Je ten zápis platný? A jak se mohlo stát, že zápis podepsal předseda valné hromady i ověřovatelé zápisu, aniž si toho všimli? Je smutné, že zápisy po sobě nečtou. Kde ještě takovýto šlendrián uplatňují? Při vedení města?

Zajímavá a úsměvná bude organizace hlasování. Jak to mají radní určeno? Je vždy vylosován jeden, kdo se povinně zdrží hlasování, nebo je to pokaždé jako při rozdávání karet v mariáši někdo jiný? Stálo by za to, toto divadelní představení jednou vidět….

Z. Stolař, hnutí FraM

U soudu a se štěstím na té „správné“ straně

V předchozím příspěvku jsem psal o chybném rozhodnutí vedení města převést kavárnu Radhošť v roce 2009 pod správu příspěvkové organizace. V té době už jsem měl poměrně dost zkušeností s „podnikáním“ v restauraci Národního domu. I tu se časem podařilo pronajmout soukromému subjektu, ale než se tak stalo, tak jsem tam prožil pár nepříjemných chvilek, o kterých se mi ještě někdy v černých nocích zdává. Jeden „detektivní“ příběh přidávám…

Tento zapeklitý případ začal docela nevinně. Jednou v únoru v roce 2005 za mnou přišla paní účetní Barbara a řekla mi, že jí chybí v restauraci za stravenky Národního domu cca  60 000,- Kč (příspěvková organizace Národní dům Frýdek-Místek vydávala vlastní stravenky s nižší cenou pro důchodce, pro závodní stravování a pro strávníky mimo příspěvkovou organizaci). Že všechno má proúčtované, vše sedí, ale v pokladně jí chybí právě tato částka. A že si to neumí nijak vysvětlit. Nejdříve jsem toto sdělení bagatelizoval, že se v tak přísně vedené a předpisy sešněrované organizaci nemůže jen tak něco ztratit, ale postupně jsem si začal uvědomovat vážnost situace. Dokážete si to představit? Já jsem to hned viděl, jak nelogicky vysvětluji na radnici, že nevím, kde mi zmizelo  60 000,- Kč, následují posměšky a poukazování na nekompetentnost samozřejmě s vyhazovem a následnou soudní tahanicí, kde bych měl jen malou šanci výše uvedenou částku nezaplatit.

Chvíli jsme s paní účetní jen tak seděli a vymýšleli nejfantastičtější možnosti úniku peněz, ale na nic jsme nepřišli. Krádež? To by nemohlo být proúčtované. Účetní chyba? To by nechyběly peníze. Nikdy nebudu moci být dost vděčný paní Barbaře za její až neuvěřitelný postřeh. Po delším mlčení, kdy už jsme nebyli schopni nic vymyslet, přišla s následující poznámkou:“ Víte pane řediteli, strávila jsem nad tím účtováním mnoho hodin, a když jsem se až do omrzení dívala na ty stravenky, tak se mi najednou zdálo, že některé z nich jsou maličko jiné než ty ostatní. Podívejte se na to…“ a vytáhla šanon se stravenkami. „Naše“ stravenky byly tisknuty v Richtrově tiskárně, a byly z druhé strany opatřeny razítkem příspěvkové organizace. No a při bližším a velice pečlivém ohledání více vyúčtovaných stravenek, si opravdu bystrý pozorovatel mohl všimnout, že u některých má jedno písmenko „a“ na jedné stravence snad o desetinu milimetru odklon, což na jiných stravenkách není. Po pečlivém probrání několika tisíc stravenek nakonec napočítala paní účetní přesný počet „podezřelých“ stravenek. Šlo o 279 stravenek pro důchodce, 445 stravenek pro strávníky mimo příspěvkovou organizaci a 639 stravenek pro závodní stravování.  V penězích to činilo celkem 57 615 ,- Kč.

Po sdělení o falšování mi spadl jeden kámen ze srdce, ale zůstaly tam další. Jsou ty stravenky opravdu falešné, a kdo je dal do oběhu? Byla dokonale vytisknuty, se správným perforováním a s razítkem organizace na rubu, tak jen to „a“ a snad téměř nepozorovatelně také část tisku byla „jiná“. Tehdy jsme pronajímali část provozní budovy tiskárně a tak jsme se hned s jejím majitelem poradili. Ten nám potvrdil, že jde o dva druhy stravenek. No ale byli jsme pořád na začátku.

Na pomoc nám však přišel další unikátní postřeh, tentokrát z našeho „ekonomického oddělení“. Účetní si vzpomněly, že před několika měsíci byl u nich jeden mladý tiskař, kterého znají, a ten se jich zdánlivě logicky ptal, kde si Národní dům nechává tisknout a perforovat vydávané stravenky. Na tehdy banální a nijak podezřelou otázku prostě jednoduše odpověděly. Až teď se jim vynořila možná souvislost. Toho tiskaře totiž vztahově spojily s hlavní servírkou. A celý řetězec se zdánlivě uzavřel. Možný postup se nabízel – tiskař nechal natisknout falešné stravenky, předal je servírce, ta se asi „podělila“ s druhou, následně si servírky každý den vyměnily několik falešných stravenek za hotové peníze z tržby, a tržbu s pravými i falešnými stravenkami odevzdaly. Vše účetně sedělo, chybělo jediné – peníze v organizaci.

Začali jsme jednat.  Nejdříve jsme samozřejmě šli za servírkami restaurace, zdali o tom něco neví, obě nám potvrdily, že o ničem neví, jen ta hlavní se zmínila o vyšším počtu nějakých nových „neznámých“ strávníků. Následný den jsme kontrolovali stravenky hned po skončení směny – a hle – v tržbě se objevila jediná falešná stravenka (asi zapomenutá), jinak jako by utnulo. Předtím každý den několik až desítek, nyní nic (a pak už pořád nic).  Podezření zesílilo – škůdce je pravděpodobně v našich řadách! Takže teď už jsme šli přímo k věci. Pozvali jsme si hlavní servírku a sdělili jí naše podezření, že se na distribuci falešných stravenek podílí. Byl jsem rozhovoru přítomen, servírka se bránila před svou kolegyní účetní asi následujícími slovy:“ Jak si to o mě vůbec můžeš myslet, že bych něco takového udělala?“ Odmítla veškeré podezření a znovu se odvolávala na nějaké nové cizí strávníky. Museli jsme dále postupovat rychle. Obě servírky jsme v březnu 2005 oslovili dopisem s vyjádřením sumy falešných stravenek a jejich peněžní hodnoty na jejich směnách a žádali jsme o zaplacení škody. Obě to odmítly s tím, ať to dáme na prošetření policii. Tak jsme to hned vzápětí udělali.

Po nějaké době přišel za mnou nenápadný chlapík, vytáhl služební průkaz policie a už jsem myslel, že si mě odvede – ale naštěstí, jen mě informoval o našem podání a že probíhá šetření. Nechal si vysvětlit naše podezření a naše dedukce a zase klidně odešel. Ubíhaly týdny a následně i nějaký ten měsíc a už jsem se začal obávat, že tu škodu za ty stravenky nakonec přece jen zaplatím, ale vše se během chvilky změnilo. Z ničeho nic za mnou přišel mladý tiskař (ten, kterého označily naše účetní za možnou „spojku“) a řekl mi, že by se chtěl omluvit. Nechápal jsem zpočátku za co, ale hned následující větou přiznal, že na objednávku hlavní servírky vytiskl za malou úplatu falešné stravenky a předal jí je. Omluvu jsem se značným ulehčením přijal, protože až v této chvíli jsem si opravdu oddechl. Pak jsem se teprve dozvěděl, že policie udělala přece jen dobrou práci a po domovních prohlídkách při výslechu tiskaře zřejmě „přesvědčili“, aby vyšel s pravdou ven.

Koncem roku následovalo soudní řízení, ve kterém jsem za organizaci vystupoval jako svědek. Obžalovaná byla hlavní servírka a mladý tiskař. Ani u soudu pokud vím, servírka vinu nepřiznala, ale souhlasila s uhrazením dlužné částky. S tím jsme souhlasili i my za organizaci, takže dlužná částka byla zaplacena a paní servírka zřejmě nakonec nedostala ani podmínku. Je to trochu nespravedlivé, mohla uvést nevinné lidi do průseru, zorganizovala podvod, lhala, a kdyby jí to prošlo, tak by získala značnou finanční částku. A nakonec vyvázla bez většího trestu, jen vrátila to, na co neměla nárok. A úplně na závěr – psal jsem, že stravenky byly zezadu opatřeny razítkem Národního domu. Razítka mají čísla, takže nebyl problém zjistit, že stravenky byly orazítkovány na recepci. Všichni recepční popřeli, že by s tím měli něco do činění. A tak tam se stopa ztratila. Až po letech jsem narazil na možnou indicii – jeden recepční byl údajně kdysi v důvěrnějším vztahu s hlavní servírkou. Takže zřejmě „cherchez la femme“ v plné parádě!

Z. Stolař, FraM

 

 

Jak to bylo dříve s kavárnou Radhošť

Ve zpravodaji nebo kde, jsem se dočetl, že město nabízí k pronájmu kavárnu Radhošť. Tak jsem si trochu zavzpomínal….

Krásná secesní kavárna Radhošť už má bohužel nejlepší časy zřejmě za sebou, v konkurenci jiných restaurací ztrácí a umocňuje to i nepříliš výhodná poloha bez větší možnosti blízkého zaparkování. Slouží tak hlavně jako jídelna pro některé úředníky města a pro občasné obědy zastupitelů a pro menší slavnostní akce. V roce 2003 ji spravovala příspěvková organizace Národní dům Frýdek-Místek.

V srpnu roku 2003 jsem se přihlásil do výběrového řízení na ředitele této příspěvkové organizace. Když jsem zpracovával koncepci rozvoje organizace, která byla požadována, napsal jsem tam (trochu neuměle) toto: „… po mnoha zkušenostech se mi jeví nejvhodnější pronájem kavárny Radhošť jinému podnikatelskému subjektu při přesně stanovených pravidlech a zárukách. Domnívám se, že by příspěvková organizace Národní dům neměla Radhošť provozovat“. Moje „koncepce“ byla mým přijetím (k 1. 9. 2003) i nepřímo schválena a vskutku se zanedlouho podařilo pronajmout kavárnu Radhošť soukromému subjektu a to od 1. 1. 2004, výši nájmu si už nevzpomínám. Pro příspěvkovou organizaci Národní dům bylo převedení kavárny jinému subjektu velkou úlevou a pro město výrazně finančně pozitivním rozhodnutím. Kavárna pak byla vítěznou firmou několik let provozována, myslím, že bez větších problémů (jen jsem slyšel, že byly stížnosti na potlučené misky na polévku).

Přeskočme nyní pár let… Nejasné náznaky, které se mi nejdříve jevily jako špatný vtip a pak jako šumová nepravděpodobná informace, se nakonec přetavily do šokující reality. Vedoucí odboru správy obecního majetku mi zaslala zprávu, že podle závěru z porady radničního vedení si máme od 17. 7. 2009 převzít kavárnu opět do správy příspěvkové organizace. No a samozřejmě ji provozovat. V té době jsem již měl dostatečné zkušenosti s provozováním restaurace v Národním domě, a musím říct, že vést a řídit takovéhoto kočkopsa (příspěvková organizace není určena k podnikání) bych nepřál snad ani koaličnímu partnerovi (využívám stupňování bývalého slovenského premiéra Mečiara: první stupeň – nepřítel, druhý stupeň – úhlavní nepřítel, třetí stupeň – koaliční partner).

Protože jsem nevěděl, zdali mají členové porady vedení (Ing. Eva Richtrová, Mgr. Petr Cvik, Mgr. Michal Pobucký, DiS., JUDr. Miroslav Dokoupil, Mgr. Ivan Vrba) odpovídající informace, tak jsem si bláhově myslel, že by je mohly zajímat finance nutné ke znovuobnovení provozu kavárny. Pokusil jsem se tedy v několika rozborech poukázat na ekonomický nesmysl provozování. Spočetl jsem s ekonomkou a účetními organizace všechny nutné náklady na provoz kavárny u příspěvkové organizace a přišel jsem k ohromujícímu závěru – ztráta měsíčně může dosahovat až 100 000,- Kč, čili ročně 1 200 000,- Kč! Rozbor jsem následně zoufale posílal od čerta k ďáblu (vedoucí odborů, vedení města, další členové rady, bývalí vlivní členové rady atd.). Říkal jsem si, že snad po takové analýze musí všichni soudní lidé myšlenku vedení kavárny příspěvkovou organizací jednoznačně odmítnout. Schválně zde nepíši, co všechno musí příspěvková organizace při vedení restaurace dělat, náš zasílaný rozbor byl na několik stran včetně srovnávání s činností soukromého subjektu v podnikání.

Snad jen malá vsuvka pro „fajňšmekry“ – představte si například při přípravě řízků v kuchyni byrokratický průběh kontrol zvaných jako předběžná, průběžná a následná (tyto kontroly ze zákona se týkají příspěvkové organizace, ne podnikatelů). Předběžná je, že nakoupíte určité množství masa a že na to máte peníze, průběžná je, že jste to množství masa koupili a následná je, že se maso uvařilo a snědlo. Ke každé z těch kontrol musíte mít papír s minimálně dvěma podpisy. To ještě jakž takž jde zvládnout a obejít, ale v případě, že po řízcích je v restauraci ten den zvýšená poptávka a vy jich musíte operativně napéci více, než jste plánovali, pak už nějaké problémy máte. I tady můžete zase nějak obejít zákon č. 320/2001 Sb. s úpravou řídící kontroly dle vyhlášky č. 416/2004 Sb., ale v případě, že ty řízky pečete ze dvou nákupů masa s malou rozdílnou cenou, tak to už jste opravdu v háji. Nezbývá než zákon s vyhláškou zase šalamounsky přelstít, ale pak v závěru narazíte na veřejnosprávní kontrolu (úředníci z magistrátu), která sice příliš nerozumí podnikání v pohostinství, a to více ale lpí na byrokratickém dodržování předpisů. Takže dostanete zápis, že hrubě porušujete zákon nebo vyhlášku. A zákon či vyhlášku hrubě porušujete i v případě, že tam na těch papírech chybí byť jediný podpis nebo je chybně napsaná čárka. No a z toho se pak odvíjí další papírování – proč jste jako ředitel porušil zákon a jaké bude opravné opatření? A to bychom v dalších byrokratických překážkách v případě podnikání příspěvkové organizace mohli dále pokračovat. Kapitolu samu za sebe tvoří personální obsazení, plánování směn a přesčasů a poctivost personálu. K té oblasti si ale dovolím napsat samostatný příspěvek.
Abych shrnul naše snažení k odmítnutí nesmyslného a nehospodárného začlenění kavárny a restaurace Radhošť pod příspěvkovou organizaci Národní dům Frýdek-Místek – nikoho náš rozbor nezajímal, jen sporadicky se k němu někdo vyjádřil „že ho to překvapilo“.

Závěr: Bohužel jsme museli kavárnu Radhošť vzít pod křídla příspěvkové organizace. Pro vedení radnice nebyl ani problém změnit zakládací listinu příspěvkové organizace, protože ta původní neumožňovala provozovat restauraci se ztrátou. Pro vedení radnice nebyl ani zásadnější problém navýšit příspěvek Národnímu domu o mnoho set tisíc korun, i když na jiné věci potřebné pro provoz „příspěvkovky“ peníze „nebyly“. V té době jsem hovořil s podnikateli v pohostinství, kteří by za nižší pronájem kavárnu byli ochotni provozovat. Ale bohužel už bylo rozhodnuto, radní si zřejmě pochvalovali, jak moudře rozhodli. Následovalo předpokládané – ztráta hospodaření kavárny za třetinu roku 2009 byla cca 700 000,- Kč (v tom je ale také započteno i některé nové vybavení kavárny a kuchyně). Za celý následující rok 2010 byla ztráta 1 377 000,- Kč. Po odečtení nákladů na nové vybavení to bylo téměř přesně 100 000,- Kč na měsíc, tak jak jsme rozborovali.
Píšu to proto, že by lidé měli vědět, že některým „zvoleným“ zástupcům města vůbec nezáleží na penězích města a na tom, že by se mělo hospodařit s péčí řádného hospodáře. Milion sem, milion tam, však se to v rozpočtu nějak ztratí. Nekompetentní rozhodnutí „vedení ČSSD a KSČM“ (tehdy vedení radnice) v případě kavárny Radhošť stálo městskou kasu za léta 2009 a 2010 přes 2 miliony korun a to nepočítáme možný příjem za pronájem prostor, který by jiný subjekt městu platil.
Informace o nehorázném plýtvání by neměla být zapomenuta také proto, aby se historie náhodou neopakovala.

Při psaní příspěvku jsem si uvědomil, že v současné době probíhají dvě soudní stání, („zlaté příkopy“ a „nechcete (ne)zasíťované pozemky se slevou?“), které se týkají stejných osob, které rozhodovaly i v případě předpokládané a nakonec i potvrzené vysoké ztráty v kavárně Radhošť. A víte, že obdobní lidé rozhodovali i o opravě altánku v sadech Bedřicha Smetany? Oprava altánku za cenu dvou nových rodinných domů (cca 5 milionů Kč) – to je vzpomínka na hospodaření ČSSD a KSČM ve FM. Vlastně to bohužel ani není vzpomínka, tyto strany jsou v koalici dodnes. Doporučuji návštěvu nejdražšího altánku ve střední a možná celé Evropě. Pořádně si jej prohlédněte, takovouto raritu v jiném městě v ČR nenajdete!
Z. Stolař, FraM